Ano, či ne? Jaké knihy jsou čtivé a zábavné zároveň? Kterým se vyvarovat? Které naopak nepřehlédnout?
Vítejte na blogu o knihách.

Duben 2018

Rozum a cit

12. dubna 2018 v 11:58 | K.
Rozum je skvělá věc. Je třeba si ho vážit, protože ne každý ho má. A bohužel i my, kteří ho většinou máme, máme i chvilky, kdy rozum ustupuje do pozadí a jeho místo zaujímá cit. Rozum a cit. Dva protipóly, které se v životě střídají. Myslím tím v milostném životě. Proč je dívka s klukem, o kterém jí všichni, včetně rodiny, říkají, že je to primitiv a že nechápou, proč s ním je? Protože ta dívka to nevidí. Když jsme zamilovaní, když milujeme, snažíme se přehlížet chyby toho druhého, stavíme si ho na piedestal, vidíme jen ty jeho dobré vlastnosti, i když jich je třeba i méňe než těch dobrých. Rádi bychom ukázali jeho dobrou stránku i ostatním, jenže na ty to tak nepůsobí, bohužel. Ovšem málokdo si uvědomuje, že říkat zamilované dvojici, že ten jeden je pro druhého špatný, že nechtějí, aby udělali chybu, akorát vyvolá rozbroje. Neboť milujeme srdcem, nikoli mozkem, tudíž cit přebíjí rozum. Milovat rozumem by bylo o tolik snazší. Ovšem být s někým z rozumu, ztrácí podstatu lásky.
Otázkou je, proč žena, která je týraná psychicky i fyzicky svým mužem, stále s tím mužem je. Jedná se staále o cit? Nehraničí to s posedlostí? Ještě když ti dva mají děti. Říká se, že mateřská láska je ta nejsilnější, ale proč tolik žen zůstavá v manželstvích, kde dostane pár facek ona i případně děti? I když děti pár facek neschytají, nemá strach, že jednou třeba dostanou? Těžko soudit, ještě matkou nejsem, ale když se podívám na tu svou, vím, že by mě nenutila se dívat, být svědkem týrání, i to zanechává stopy. Problém tedy je uvědomit si, že cit je často zaměňován s hloupostí. Je pravda, že jakmile milujeme, stáváme se zranitelnějšími, možná až hloupějšími. O to nás pak zrada toho druhého bolí více. Proč tedy být s člověkem, který nás zrazuje zas a znovu, pokud máme všech pět po hromadě?
Jsou chvíle, kdy přece jen nakonec zvítězí rozum. Dostaneme se do sitací, kdy rozum chce, ale srdce odmítá. Jenže vy v hloubi duši víte, že to tak nejde, že to nemá budoucnost, že se stejně jednou rozejdete. Dle mého je rozchod smutnější o to, když se stále milujete, ale víte, že je nejlepší se rozejít. Něčím takovým si procházím momentálně já. Dává mi to zabrat, nejradši bych dělala, že ty rozdíly mezi námi nejsou takové, jaké si myslíme, jenže vím, že jsou.

Rozhodovat se

10. dubna 2018 v 18:08 | K.

V dnešní době se lidé poměrně dost bojí. Bojí se veřit si, důvěřovat ostatním, dokázat vysněné věci, začít něco dělat pro svůj život, aby byl takový, jaký by chtěli.. Ovšem hlavně se bojí rozhodovat se. Hodně lidí nechává svá rozhodnutí na ostatních, nebo na osudu. Vždyť ono se to nějak vyvine. Vyvine, ale jak? Zcela jiným směrem. Je pravda, že je lehčí rozhodnutí odložit či ho dokonce přenechat jiným, když se to pak nepovede, můžete svalit vinu na ostatní, hlavně že vy jste z toho venku. Jenže je to jen naše chyba. My jsme přenechali i méně důležitá rozhodnutí viset ve vzduchu a dovolili jsme si nemít svůj život pod kontrolou. Myslím, že jedna z největších chyb v nešich životech je, že se neumíme postavit čelem k věcem, které mají různá východiska a neumíme si vybrat. Kupodivu vše na těchto rozhodnutích stojí. I když se nám cesta přenechání zdá jednodušší, nebyl by život přece jen snažší, kdybychom přijali zodpovědnost sami za sebe a za své jednání?

I já se bojím rozhodnutích. Rozejít se s klukem, který mi dodává pocit jistoty, ale jinak ten vztah nemá budoucnost? Jsme přeci spolu už dva roky, když nevím, co dál, poradí mi, nemusím si všim procházet sama a spoléhat jen na sebe a svá rozhodnutí. Když mi poradí špatně, není to moje chyba, mám to na koho svést. Pravda je, že člověk je celý život na někom/něčem závislý. Jako student jsem závislá na pomoci rodičů. Jako zaměstatnanec budu závislá na práci. Ovšem celý život jsme závislí na penězích, toho se nezbavíme. Je fakt, že být závislý na rodičích, kamarádech, příteli, je snazší, momentálně, ovšem v budoucnunás stejně čeká ono odpoutání se. Když si teda nevezmeme prvního partnera, nebo nezůstaneme žít s rodiči. Musíme jednou dospět, aby na nás mohly být závislí naše děti. Jde o koloběh života.

Kolikrát jsem byla připravená říct své mámě, že si vážím toho, co pro mě dělá, jak moc se obětuje, ale že dělá přespříliš. Snaží se za mě rozhodovat, korigovat můj život, jeho směr, jeho vývoj. Mám od ní všechno nalajnovaný. Sice mi řekla, že jí jde jen o to, abych dostudovala, našla si správného manžela(protože můj dosavadní přítel se jí nelíbil), měla chytré děti a měla se dobře. Jenže takhle prázdný život já vést nechci. Přesně tak na mě její scénář života působí, prázdně. Nechci, aby mi říkala co a jak mám dělat, nechci, aby mi říkala, že jsem jí měla poslechnout, že mi to říkala, nechci, aby mi diktovala, s kým se mám stýkat, s kým mám chodit. Myslím, že úděl našich blízkých není poukazovat na naše chyby, ale chválit nás za něco, na co jsme sami pyšní. Možná bychom měly jiný, lepší vztah, kdyby furt nebyla zahleděná do svého/mého alternativního života. Co mi tak přinese to, že si udělám doktorát, najdu si bohatého podnikatele a budu mít perfektní život? Co si z toho odnesu, když se nebudu umět spolehnout sama na sebe?

Myslím, že přesně mojí mamce se stalo, že došla ve 40 letech k fázi, že se musí naučit spoléhat sama na sebe. Opustil jí manžel, zůstaly jí dvě děti, vyhodil jí z domu, rodiče jí řekli, že se měla snažit to s nim vydržet, že rozvod je ostuda. Najednou vypadla ze své bubliny spokojeného života a musela se naučit znát sama sebe. Je smutné, jak se k ní otočili zády, ještě když to nečekala. Měla přesně nalajnovaný život od svých rodičů, nabila si nos, ale stejně ten život lajnuje i mně. Prý abych se vyvarovala jejích chyb. Jenže já žiju svůj život a potřebuju nasekat svoje chyby. To, že udělám chybu, neznamená, že dopadnu jako ona. Já se chci naučit sžít sama se sebou. Ne se v 18 uponout na prvního kluka jako ona. Myslím, že největší chyby jsem se již vyvarovala. Neotěhotněla jsem v 18.

Když jsem si přivedla přítele domů, mamce se nelíbil. Teda na první pohled docela jo. Řekla bych, že se ní udělal i dojem, jenže o pár dní déle za mnou přišla, že nechápe, jak s ním můžu být. Což mi bylo divné. Postupem času jsem vysledovala, že když jsme se hádaly, docházely jí argumenty, odešla za svým přítelem a vrátila s úplně nesmyslnými názory. Došlo mi, že mamka je ten typ, kterou hodně ovlivňuje její současný partner. Když jsem se s ní hádala, řekla mi, že mě očkuje ten můj, že takové věci bych nikdy neřekla. Ale řekla. Řekla jsem to sama za sebe. Nezmohla se na nic, než na to, že jsem drzá. Jenže já nebyla drzá. Pouze jsem stála za svým přítelem. Možná, že kdyby mi to neříkala tak radikálně, jakože ten kluk se ke mně nehodí a že nikdy nedovolí, abychom byli spolu, udělala by lépe. Zakázala mi si ho vodit k sobě do pokoje. Před přijímačkami na vysokou mi dala pár facek a řekla, že tam stejně nemám chodit, že tu školu kvůli němu neudělám. Kupodivu on mi byl větší oporou než ona sama. Začala jsem se jí vzdalovat. Teď už s přítelem nejsem, našla jsem v sobě odvahu a řekla jí, že nechápu, jak si dovolila mi mluvit do mého života, do mých rozhodnutích, do mých návštěv. Řekla mi, že to Jirka (její přítel, který vlastnil celý dům) nechtěl, aby můj teď už ex chodil do jeho domu. To mě tak dopálilo, že jsem řekla, že žijou jen omezeně na svou bublinu, že takhle to prostě nefunguje, aby domácí kecal do návštěv svých podnájemníků. A bohužel si myslím, že zůstanou sami. Neboť když se Jirkovi nebude někdo líbit, tak může říct, že k němu do domu nemůže. Došlo mi, že mamčiny výlevy vzteku opravdu nepramenil z ní, ale z jejího přítele. Je mi jí líto, ovšem pro mě se stala odstrašujícím příkladem, jak přesně nechci dopadnout. Chci mít svůj názor, nechci se podřizovat, chci se spoléhat sama na sebe.

Nemám iluze, že se mi všechny mé sny vyplní, ale chci žít tak, jak chci JÁ. Ne tak, jak chce někdo jiný. Mamka svou šanci měla, to by měla pochopit. Vím, že párkrát dopadnu na hubu. Ale budu si moct říct, že si za to můžu sama. Je samozřejmě snazší přehoodit svá rozhodnutí na ostatní, můžete je pak obvinit ze svého neštěstí, ovšem prvnotní chyba je ve vás. Vy jste se svého rozhodnutí vzdali a přenechali.

Impulsem k mému uvědomění si bylo, že jsem se bála rozejít s klukem, bála jsem se, že bez něj budu ztracená. Ovšem on rozhodl za mě a vztah ukončil. Nejspíš se teď budu chvíli hledat, nevím, co od života chci, ovšem už vím, co nechci. :-)