Ano, či ne? Jaké knihy jsou čtivé a zábavné zároveň? Kterým se vyvarovat? Které naopak nepřehlédnout?
Vítejte na blogu o knihách.

Umění mlčet

29. srpna 2017 v 11:52 | K.
Umění mlčet. Moje úvaha na toto téma má takové tři zásadní body.
Prvním je kamarádka Em. S tou jsem se seznámila cca před rokem. Pouhý rok a už mi leze na nervy. Proč? Protože neumí mlčet. Mně nevadí, když se mi někdo chce svěřovat, protože tomu stejně nezabráním, pociťuju totiž, že okolí mě vnímá jako vrbu. Ovšem vadí mi, když mi za ten pouhý jeden rok opakuje své historky stále dokola. Jen aby řeč nestála. Upřímně, já bych teda radši mlčela, než abych omílala dokola jednu věc, která vlastně ani není tak "úža". Pro představu, už třikrát mi opakovala historku o tom, jak dala bezdomovci cigaretu. Nejhorší je, že tohle je ta celá pointa, použila jsem jednu větu, ale ona to tak rozvine, že z toho má vyprávění na půl hodiny miminálmě. A když jí řeknu, že už to říkala, tak po mě mrskne okem, ale stejně to dopoví. Neumí mlčet a tím pádem neumí ani poslouchat. Když začnu něco povídat já, ani se neobtěžuje mě poslouchat a už je úplně "nadržená" mi říct o své historce na poměrně odlišný téma. A když jí nic nenapadne, tak udělá jen hmm. Mám chuť se střelit.
Dalším bodem mé úvahy je můj přítel Dé. Jsme spolu necelé dva roky a mně přibližně půl roku trvalo, zvyknout si na jeho tempo vyprávění. Vlastně dokonce na to, že pořád mluví. Ovšem on mluví úplně jinak než Em. Nevychloubá se, ale opravdu mi říká věci, které chce, abych věděla. S ním se stalo jen párkrát, že by mi povídal stejnou věc už po několikáté. A když ho přeruším, že vím, jak to dopadne, tak se usměje a rozhodně to nemusí dopovědět dál. Jasně, občas mě až rozčiluje, že si chce furt povídat, všechno řešit teď a tady. A když jsme sami, tak jen tak sedět a mlčet neumí. Neboť nejdůležitější mezi dvěma je, umět spolu mlčet. Snad to dovedeme k dokonalosti.
Mluviti stříbro, mlčeti zlato. Mluvení ubližuje, teda myslím tím slova, která volíme. Každý máme v okolí minimálně jednoho člověka, který poví, i co neví. Například jedna moje spolužačka ze střední byla schopná udělat z chřipky syfilis a z toho, že se vám někdo líbí to, že jste spolu spali. Takoví lidé prostě musí trpět nějakým komplexem. Jí jste se mohli svěřit s čímkoli, hrála si na vaši kamarádku, ale jakmile jste byli vzdáleni byť jen pár cm, už roznášela drby. Mluvení taky ubližuje při hádkách. Někdo vás rozčílí a vy v afektu řeknete to, co tomu druhému nejvíc ublíží. A pak vysvětlujte, že jste to tak nemysleli. Mlčení je opravdu nad zlato!
Jednou jsem četla, že lidé, kteří mají tendenci pořád mluvit a ventilovat svoje nápady, neumí být ve své hlavě sami. Nevystačí si se svými myšlenkami. Občas si říkám, že je to pravda. když je ticho, tím víc přemýšlíme nad tím, co jsme v životě udělali/podělali, jaké trapasy se nám staly apod. Což je opravdu nepříjemné, ale jakmile to proberete ve své hlavě, vaše mysl to prostě přijme. :-)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 29. srpna 2017 v 13:55 | Reagovat

Takovou kamarádku bych teda nesnesla :D

2 Káťa Káťa | 29. srpna 2017 v 14:30 | Reagovat

[1]: Když ona jinou nemá, tak je mi blbý, se s ní přestat bavit :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama