Ano, či ne? Jaké knihy jsou čtivé a zábavné zároveň? Kterým se vyvarovat? Které naopak nepřehlédnout?
Vítejte na blogu o knihách.

Srpen 2017

Umění mlčet

29. srpna 2017 v 11:52 | K.
Umění mlčet. Moje úvaha na toto téma má takové tři zásadní body.
Prvním je kamarádka Em. S tou jsem se seznámila cca před rokem. Pouhý rok a už mi leze na nervy. Proč? Protože neumí mlčet. Mně nevadí, když se mi někdo chce svěřovat, protože tomu stejně nezabráním, pociťuju totiž, že okolí mě vnímá jako vrbu. Ovšem vadí mi, když mi za ten pouhý jeden rok opakuje své historky stále dokola. Jen aby řeč nestála. Upřímně, já bych teda radši mlčela, než abych omílala dokola jednu věc, která vlastně ani není tak "úža". Pro představu, už třikrát mi opakovala historku o tom, jak dala bezdomovci cigaretu. Nejhorší je, že tohle je ta celá pointa, použila jsem jednu větu, ale ona to tak rozvine, že z toho má vyprávění na půl hodiny miminálmě. A když jí řeknu, že už to říkala, tak po mě mrskne okem, ale stejně to dopoví. Neumí mlčet a tím pádem neumí ani poslouchat. Když začnu něco povídat já, ani se neobtěžuje mě poslouchat a už je úplně "nadržená" mi říct o své historce na poměrně odlišný téma. A když jí nic nenapadne, tak udělá jen hmm. Mám chuť se střelit.
Dalším bodem mé úvahy je můj přítel Dé. Jsme spolu necelé dva roky a mně přibližně půl roku trvalo, zvyknout si na jeho tempo vyprávění. Vlastně dokonce na to, že pořád mluví. Ovšem on mluví úplně jinak než Em. Nevychloubá se, ale opravdu mi říká věci, které chce, abych věděla. S ním se stalo jen párkrát, že by mi povídal stejnou věc už po několikáté. A když ho přeruším, že vím, jak to dopadne, tak se usměje a rozhodně to nemusí dopovědět dál. Jasně, občas mě až rozčiluje, že si chce furt povídat, všechno řešit teď a tady. A když jsme sami, tak jen tak sedět a mlčet neumí. Neboť nejdůležitější mezi dvěma je, umět spolu mlčet. Snad to dovedeme k dokonalosti.
Mluviti stříbro, mlčeti zlato. Mluvení ubližuje, teda myslím tím slova, která volíme. Každý máme v okolí minimálně jednoho člověka, který poví, i co neví. Například jedna moje spolužačka ze střední byla schopná udělat z chřipky syfilis a z toho, že se vám někdo líbí to, že jste spolu spali. Takoví lidé prostě musí trpět nějakým komplexem. Jí jste se mohli svěřit s čímkoli, hrála si na vaši kamarádku, ale jakmile jste byli vzdáleni byť jen pár cm, už roznášela drby. Mluvení taky ubližuje při hádkách. Někdo vás rozčílí a vy v afektu řeknete to, co tomu druhému nejvíc ublíží. A pak vysvětlujte, že jste to tak nemysleli. Mlčení je opravdu nad zlato!
Jednou jsem četla, že lidé, kteří mají tendenci pořád mluvit a ventilovat svoje nápady, neumí být ve své hlavě sami. Nevystačí si se svými myšlenkami. Občas si říkám, že je to pravda. když je ticho, tím víc přemýšlíme nad tím, co jsme v životě udělali/podělali, jaké trapasy se nám staly apod. Což je opravdu nepříjemné, ale jakmile to proberete ve své hlavě, vaše mysl to prostě přijme. :-)

Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti

25. srpna 2017 v 12:16 | K.
Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti.
Co se týče téhle knihy, dostala jsem jík Vánocům a nemohla jsem se dočkat, až si jí přečtu. Vzhledem k tomu, že jsem se na ní chystala půl roku, moje nadšení přerostlo skutečnost. Myslím, že je to opravdu jen tou natěšeností, protože jak obvykle bývá, když se moc těšíte, jste zklamaní. Já ne že bych byla úplně zklamaná, ale tato kniha mě extra neoslovila.
Hlavní postavou je zde Jacob, kterému zemře dědeček, který rád vyprávěl "povídačky" o příšerách a o ostrvoé, na kterém se ukrýval před válkou. Po jeho smrti Jecob zjistí, že to povídačky nebyly, ale že je to pravda, neboť se vydá na onen tajuplný ostrov. Potká se zde s podivnými dětmi, které mají různé schopnosti, ať už vznášet se, vrhat ohnivé koule, dávat život neživým věcem, i mrtvým lidem, nebo například měnit se v ptáka. Mně osobně přijde kniha zdlouhavá. Nejdřív se tam ani moc neděje, a ž ke konci jsou děti nuceni ostrov opustit. Nejdůležitější asi je Jacobovo rozhodnutí, zda s dětmi zůstane a tedy opustí svůj dosavadní život- rodiče, kamaráda(má jen jednoho), školu- a stane se tak nadobro jedním z nich a tím pádem nebude stárnout. Myslím, že by si to ani nevybral, kdyby nebylo dívky Emmy. Ovšem zvláštní je, že Emma chodila i s jeho dědečkem. Ještě zajímavostí je, že děti nestárnou. Žijí ve smyčce, kde se opakuje stále dokola jeden den. Takže Emmě už je přes 80 let. Zajímá mě, jak to celé dopadne, neboť kniha končí tím, že děti opustí smyčku a vydávají se na dalekou cestu. Určitě si další díl přečtu, ale tentokrát nebudu tak natěšená.

Všem klukům, které jsem milovala

24. srpna 2017 v 20:58
Po dlouhé době jsem si sedla ke knížce a opravdu se mi líbila.
Jedná se o knihu autorky Jenny Hanové, Všem klukům, které jsem milovala. Jedná se o pohodové čtení na deštivé odpoledne. Já osobně jsem to zhltla za odpoledne dvě. Hlavní postavou je Lara Jean, která všem svým láskám psala milostné dopisy. Takových kluků bylo 5 a ani jednomu neřekla o svých citech, prostě se z nich vypsala. jednoho dne se ale dopisy dostanou do rukou jejích lásek. Což je docela trapas, ale kdyby se neodeslaly, nedojde ke změně v jejím životě. Začne chodit s nejhezčím klukem na škole a dokonce se o ní začne zajímat ex přítel její sestry. Trochu mě zarazilo, že hlavní hrdinka je opakem dnešní mládeže. Žádný alkohol, cigarety a už vůbec ne sex. Ale je milé uniknout do světa romantické duše, která je v reálu jednorožcem. Co se týče děje, je trochu na jedno brdo s podobnými knihama youngadult. Holka, o kterou nikdo nemá zájem, nikdo jí nevnímá, nikomu se nelíbí, najednou bod zlomu a začne se o ní zajímat nejhezčí kluk na škole a k tomu ex její ségry, do kterého byla zamilovaná asi nejdýl ze všech jejích tajných lásek. Každopádně mým favoritem je sám Peter Kavinský, tedy ten idol všech. Působí nafoukaně, povrchně a záletně, s holkama to umí a je populární. Což je další kliše, když si nejpopulárnější kluk ze školy začne s "nikým".
I když jsem takových knih četla několik, tuhle jsem přečetla jedním dechem. Proč? Můžete zjistit sami.