Ano, či ne? Jaké knihy jsou čtivé a zábavné zároveň? Kterým se vyvarovat? Které naopak nepřehlédnout?
Vítejte na blogu o knihách.

Rozum a cit

12. dubna 2018 v 11:58 | K.
Rozum je skvělá věc. Je třeba si ho vážit, protože ne každý ho má. A bohužel i my, kteří ho většinou máme, máme i chvilky, kdy rozum ustupuje do pozadí a jeho místo zaujímá cit. Rozum a cit. Dva protipóly, které se v životě střídají. Myslím tím v milostném životě. Proč je dívka s klukem, o kterém jí všichni, včetně rodiny, říkají, že je to primitiv a že nechápou, proč s ním je? Protože ta dívka to nevidí. Když jsme zamilovaní, když milujeme, snažíme se přehlížet chyby toho druhého, stavíme si ho na piedestal, vidíme jen ty jeho dobré vlastnosti, i když jich je třeba i méňe než těch dobrých. Rádi bychom ukázali jeho dobrou stránku i ostatním, jenže na ty to tak nepůsobí, bohužel. Ovšem málokdo si uvědomuje, že říkat zamilované dvojici, že ten jeden je pro druhého špatný, že nechtějí, aby udělali chybu, akorát vyvolá rozbroje. Neboť milujeme srdcem, nikoli mozkem, tudíž cit přebíjí rozum. Milovat rozumem by bylo o tolik snazší. Ovšem být s někým z rozumu, ztrácí podstatu lásky.
Otázkou je, proč žena, která je týraná psychicky i fyzicky svým mužem, stále s tím mužem je. Jedná se staále o cit? Nehraničí to s posedlostí? Ještě když ti dva mají děti. Říká se, že mateřská láska je ta nejsilnější, ale proč tolik žen zůstavá v manželstvích, kde dostane pár facek ona i případně děti? I když děti pár facek neschytají, nemá strach, že jednou třeba dostanou? Těžko soudit, ještě matkou nejsem, ale když se podívám na tu svou, vím, že by mě nenutila se dívat, být svědkem týrání, i to zanechává stopy. Problém tedy je uvědomit si, že cit je často zaměňován s hloupostí. Je pravda, že jakmile milujeme, stáváme se zranitelnějšími, možná až hloupějšími. O to nás pak zrada toho druhého bolí více. Proč tedy být s člověkem, který nás zrazuje zas a znovu, pokud máme všech pět po hromadě?
Jsou chvíle, kdy přece jen nakonec zvítězí rozum. Dostaneme se do sitací, kdy rozum chce, ale srdce odmítá. Jenže vy v hloubi duši víte, že to tak nejde, že to nemá budoucnost, že se stejně jednou rozejdete. Dle mého je rozchod smutnější o to, když se stále milujete, ale víte, že je nejlepší se rozejít. Něčím takovým si procházím momentálně já. Dává mi to zabrat, nejradši bych dělala, že ty rozdíly mezi námi nejsou takové, jaké si myslíme, jenže vím, že jsou.
 

Rozhodovat se

10. dubna 2018 v 18:08 | K.

V dnešní době se lidé poměrně dost bojí. Bojí se veřit si, důvěřovat ostatním, dokázat vysněné věci, začít něco dělat pro svůj život, aby byl takový, jaký by chtěli.. Ovšem hlavně se bojí rozhodovat se. Hodně lidí nechává svá rozhodnutí na ostatních, nebo na osudu. Vždyť ono se to nějak vyvine. Vyvine, ale jak? Zcela jiným směrem. Je pravda, že je lehčí rozhodnutí odložit či ho dokonce přenechat jiným, když se to pak nepovede, můžete svalit vinu na ostatní, hlavně že vy jste z toho venku. Jenže je to jen naše chyba. My jsme přenechali i méně důležitá rozhodnutí viset ve vzduchu a dovolili jsme si nemít svůj život pod kontrolou. Myslím, že jedna z největších chyb v nešich životech je, že se neumíme postavit čelem k věcem, které mají různá východiska a neumíme si vybrat. Kupodivu vše na těchto rozhodnutích stojí. I když se nám cesta přenechání zdá jednodušší, nebyl by život přece jen snažší, kdybychom přijali zodpovědnost sami za sebe a za své jednání?

I já se bojím rozhodnutích. Rozejít se s klukem, který mi dodává pocit jistoty, ale jinak ten vztah nemá budoucnost? Jsme přeci spolu už dva roky, když nevím, co dál, poradí mi, nemusím si všim procházet sama a spoléhat jen na sebe a svá rozhodnutí. Když mi poradí špatně, není to moje chyba, mám to na koho svést. Pravda je, že člověk je celý život na někom/něčem závislý. Jako student jsem závislá na pomoci rodičů. Jako zaměstatnanec budu závislá na práci. Ovšem celý život jsme závislí na penězích, toho se nezbavíme. Je fakt, že být závislý na rodičích, kamarádech, příteli, je snazší, momentálně, ovšem v budoucnunás stejně čeká ono odpoutání se. Když si teda nevezmeme prvního partnera, nebo nezůstaneme žít s rodiči. Musíme jednou dospět, aby na nás mohly být závislí naše děti. Jde o koloběh života.

Kolikrát jsem byla připravená říct své mámě, že si vážím toho, co pro mě dělá, jak moc se obětuje, ale že dělá přespříliš. Snaží se za mě rozhodovat, korigovat můj život, jeho směr, jeho vývoj. Mám od ní všechno nalajnovaný. Sice mi řekla, že jí jde jen o to, abych dostudovala, našla si správného manžela(protože můj dosavadní přítel se jí nelíbil), měla chytré děti a měla se dobře. Jenže takhle prázdný život já vést nechci. Přesně tak na mě její scénář života působí, prázdně. Nechci, aby mi říkala co a jak mám dělat, nechci, aby mi říkala, že jsem jí měla poslechnout, že mi to říkala, nechci, aby mi diktovala, s kým se mám stýkat, s kým mám chodit. Myslím, že úděl našich blízkých není poukazovat na naše chyby, ale chválit nás za něco, na co jsme sami pyšní. Možná bychom měly jiný, lepší vztah, kdyby furt nebyla zahleděná do svého/mého alternativního života. Co mi tak přinese to, že si udělám doktorát, najdu si bohatého podnikatele a budu mít perfektní život? Co si z toho odnesu, když se nebudu umět spolehnout sama na sebe?

Myslím, že přesně mojí mamce se stalo, že došla ve 40 letech k fázi, že se musí naučit spoléhat sama na sebe. Opustil jí manžel, zůstaly jí dvě děti, vyhodil jí z domu, rodiče jí řekli, že se měla snažit to s nim vydržet, že rozvod je ostuda. Najednou vypadla ze své bubliny spokojeného života a musela se naučit znát sama sebe. Je smutné, jak se k ní otočili zády, ještě když to nečekala. Měla přesně nalajnovaný život od svých rodičů, nabila si nos, ale stejně ten život lajnuje i mně. Prý abych se vyvarovala jejích chyb. Jenže já žiju svůj život a potřebuju nasekat svoje chyby. To, že udělám chybu, neznamená, že dopadnu jako ona. Já se chci naučit sžít sama se sebou. Ne se v 18 uponout na prvního kluka jako ona. Myslím, že největší chyby jsem se již vyvarovala. Neotěhotněla jsem v 18.

Když jsem si přivedla přítele domů, mamce se nelíbil. Teda na první pohled docela jo. Řekla bych, že se ní udělal i dojem, jenže o pár dní déle za mnou přišla, že nechápe, jak s ním můžu být. Což mi bylo divné. Postupem času jsem vysledovala, že když jsme se hádaly, docházely jí argumenty, odešla za svým přítelem a vrátila s úplně nesmyslnými názory. Došlo mi, že mamka je ten typ, kterou hodně ovlivňuje její současný partner. Když jsem se s ní hádala, řekla mi, že mě očkuje ten můj, že takové věci bych nikdy neřekla. Ale řekla. Řekla jsem to sama za sebe. Nezmohla se na nic, než na to, že jsem drzá. Jenže já nebyla drzá. Pouze jsem stála za svým přítelem. Možná, že kdyby mi to neříkala tak radikálně, jakože ten kluk se ke mně nehodí a že nikdy nedovolí, abychom byli spolu, udělala by lépe. Zakázala mi si ho vodit k sobě do pokoje. Před přijímačkami na vysokou mi dala pár facek a řekla, že tam stejně nemám chodit, že tu školu kvůli němu neudělám. Kupodivu on mi byl větší oporou než ona sama. Začala jsem se jí vzdalovat. Teď už s přítelem nejsem, našla jsem v sobě odvahu a řekla jí, že nechápu, jak si dovolila mi mluvit do mého života, do mých rozhodnutích, do mých návštěv. Řekla mi, že to Jirka (její přítel, který vlastnil celý dům) nechtěl, aby můj teď už ex chodil do jeho domu. To mě tak dopálilo, že jsem řekla, že žijou jen omezeně na svou bublinu, že takhle to prostě nefunguje, aby domácí kecal do návštěv svých podnájemníků. A bohužel si myslím, že zůstanou sami. Neboť když se Jirkovi nebude někdo líbit, tak může říct, že k němu do domu nemůže. Došlo mi, že mamčiny výlevy vzteku opravdu nepramenil z ní, ale z jejího přítele. Je mi jí líto, ovšem pro mě se stala odstrašujícím příkladem, jak přesně nechci dopadnout. Chci mít svůj názor, nechci se podřizovat, chci se spoléhat sama na sebe.

Nemám iluze, že se mi všechny mé sny vyplní, ale chci žít tak, jak chci JÁ. Ne tak, jak chce někdo jiný. Mamka svou šanci měla, to by měla pochopit. Vím, že párkrát dopadnu na hubu. Ale budu si moct říct, že si za to můžu sama. Je samozřejmě snazší přehoodit svá rozhodnutí na ostatní, můžete je pak obvinit ze svého neštěstí, ovšem prvnotní chyba je ve vás. Vy jste se svého rozhodnutí vzdali a přenechali.

Impulsem k mému uvědomění si bylo, že jsem se bála rozejít s klukem, bála jsem se, že bez něj budu ztracená. Ovšem on rozhodl za mě a vztah ukončil. Nejspíš se teď budu chvíli hledat, nevím, co od života chci, ovšem už vím, co nechci. :-)


Energie

18. února 2018 v 20:08 | K.
Energie, síla, verva. Mně osobně jí nejvíc bere zima. Nejradši bych se zavrtala do peřin a prospala dny, měsíce, kdy zima v Česku trvá. Už z rána vylézám z postele s nechutí, protože vím, že za zataženými závěsy je kopa sněhu a mráz. Nejhorší je, že svůj elán ani nemám kde dobít, vzhledem k posledním létům, která moc dlouhá nebývají. Nebudu lhát, řeknu, že přímo závidím hvězdám šoubyznysu, které si vyrážejí na týden, ne-li 14 dní uprostřed zimy do slunných krajin. Člověk by řekl, že by na mě sluníčko mohlo působit skrz ty dnešní sociální sítě, kde se každý rád pochlubí svými výlety za mořem, ale po shlédnutí si přijdu ještě ve větší depresi, takže si nadávám, proč to vůbec sleduju, i když moc dobře vím, že se kouknu i na to další instastory. Tímto nedostatkem energie trpím již během svých pozkouškových prázdnin, fakt nevím, jak si s tím poradím příští týden, až budu muset vstát a jít do školy. Takhle si přece jen stoupnu k oknu s hrnkem kávy a koukám na tu bílou kakajdu, co se venku hromadí, ale co pak, až tam budu muset povinně jít?
Celou zimu hledám něco, co by mi energii dobilo. Knížky mě baví, ale vysilují, seriály mě uspávají, u psaní mi kolikrát dojde inspirace, a když celý den strávím v posteli, jsem večer víc unavená, než kdybych byla celý den venku. Prostě a jednoduše nesnáším zimu. Ať žije léto!
 


Manželé odvedle

18. února 2018 v 19:40 | K.

Dva manželské páry sdílí dvojdomek, tudíž je od sebe dělí stěna, přes kterou je všechno slyšet. Jedná se o dost odlišné páry, Stillwellovi a Contiovi. Contiovi mají šesti měsíční holčičku Coru, Stillwellovi jsou dobrovolně bezdětní a užívají si života. Kniha začíná tím, že Contiovi jsou na oslavě u Stillwellových, přičemž nechali své dítě samotné doma pouze se zapnutou chůvičkou. Každou půlhodinu ho chodí kontrolovat, ovšem během jedné půlhodiny jim dítě někdo unese. Kniha má stavbu klasického dramatu: expozice, kolize, krize, peripetie, katastrofa. Přičemž uvedení do děje jsem již popsala. Kolizí je únos dítěte, kdy se rodiče i policie snaží přijít na to, kdo a proč jim dítě vzal. Hlavními podezřelými jsou pro policii rodiče, teorie detektiva Rasbacha zahrnuje umsrcení a následné zbavení se těla. Na knize se mi líbí, že ukazuje jak myšlenky rodičů, tak myšlenky detektiva, i když se mi detektiv někdy jevil posedlý tím, že všechno sváděl na rodiče. Ono to má svoji logiku, ale policii trvalo poměrně dlouho, než vůbec na něco přišla. V průběhu děje se dozvídáme různé situace, které se opravdu mohly stát, například detektiv si chvíli myslí, že Coru zabila její matka, protože u ní najde antidepresiva a o pár stran dál se dozvídá i o její psychické nemoci. I mně se zdálo, že by to bylo pravděpodobné, ale nesedělo mi, že by se její manžel zbavil těla a dělal jakoby nic. Který normální člověk by dál mohl žít s člověkem, který zabil vlastní a jeho dítě? Krize nastává, když se dozvídáme, kdo je za únosem. Ovšem je to ještě zamotanější, dojde k únosu uneseného dítěte, neboť prvního únosce zabije někdo jiný a unese již unesené dítě, čímž se děj ještě více zamotává. V hlavní roli tohoto děje mají jednoznačně peníze, kvůli nim to všechno začne. Peripetie přináší možná řešení, ve kterých je buď vinna matka, která se k tomu dokonce přizná, neboť už tak je labilní a únos dítěte jí moc nepřidá, vinný otec, který měl dobrý motiv, jelikož jeho firma krachuje, nebo jsou v tom namočeni oba, otec jakožto ochránce své manželky, a nebo v tom jede ještě někdo třetí, ovšem je těžké najít jeho motiv. Katastrofa přináší poměrně heartbreaking, vlastně už i prvotní únosce je docela zklamáním, ale rozhodně jsem to čekala víc, než u únosce druhotného. Samotný závěr mě překvapil, nevím, jestli mile nebo zle. Kdyby to přece jen skončilo happyendem, mně osobně by to zkazilo celkový dojem z knihy. Ovšem přece jen jsem čekala, že to skončí spíše sebevraždou.

Kniha se mi líbila, četla jsem pár recenzí, kdy čtenáři kritizovali konec, dle mého tam perfektně sednul. Lecos se dalo předvídat, ale nemyslím si, že úplně všechno. Námět super, kniha taktéž.

Umění mlčet

29. srpna 2017 v 11:52 | K.
Umění mlčet. Moje úvaha na toto téma má takové tři zásadní body.
Prvním je kamarádka Em. S tou jsem se seznámila cca před rokem. Pouhý rok a už mi leze na nervy. Proč? Protože neumí mlčet. Mně nevadí, když se mi někdo chce svěřovat, protože tomu stejně nezabráním, pociťuju totiž, že okolí mě vnímá jako vrbu. Ovšem vadí mi, když mi za ten pouhý jeden rok opakuje své historky stále dokola. Jen aby řeč nestála. Upřímně, já bych teda radši mlčela, než abych omílala dokola jednu věc, která vlastně ani není tak "úža". Pro představu, už třikrát mi opakovala historku o tom, jak dala bezdomovci cigaretu. Nejhorší je, že tohle je ta celá pointa, použila jsem jednu větu, ale ona to tak rozvine, že z toho má vyprávění na půl hodiny miminálmě. A když jí řeknu, že už to říkala, tak po mě mrskne okem, ale stejně to dopoví. Neumí mlčet a tím pádem neumí ani poslouchat. Když začnu něco povídat já, ani se neobtěžuje mě poslouchat a už je úplně "nadržená" mi říct o své historce na poměrně odlišný téma. A když jí nic nenapadne, tak udělá jen hmm. Mám chuť se střelit.
Dalším bodem mé úvahy je můj přítel Dé. Jsme spolu necelé dva roky a mně přibližně půl roku trvalo, zvyknout si na jeho tempo vyprávění. Vlastně dokonce na to, že pořád mluví. Ovšem on mluví úplně jinak než Em. Nevychloubá se, ale opravdu mi říká věci, které chce, abych věděla. S ním se stalo jen párkrát, že by mi povídal stejnou věc už po několikáté. A když ho přeruším, že vím, jak to dopadne, tak se usměje a rozhodně to nemusí dopovědět dál. Jasně, občas mě až rozčiluje, že si chce furt povídat, všechno řešit teď a tady. A když jsme sami, tak jen tak sedět a mlčet neumí. Neboť nejdůležitější mezi dvěma je, umět spolu mlčet. Snad to dovedeme k dokonalosti.
Mluviti stříbro, mlčeti zlato. Mluvení ubližuje, teda myslím tím slova, která volíme. Každý máme v okolí minimálně jednoho člověka, který poví, i co neví. Například jedna moje spolužačka ze střední byla schopná udělat z chřipky syfilis a z toho, že se vám někdo líbí to, že jste spolu spali. Takoví lidé prostě musí trpět nějakým komplexem. Jí jste se mohli svěřit s čímkoli, hrála si na vaši kamarádku, ale jakmile jste byli vzdáleni byť jen pár cm, už roznášela drby. Mluvení taky ubližuje při hádkách. Někdo vás rozčílí a vy v afektu řeknete to, co tomu druhému nejvíc ublíží. A pak vysvětlujte, že jste to tak nemysleli. Mlčení je opravdu nad zlato!
Jednou jsem četla, že lidé, kteří mají tendenci pořád mluvit a ventilovat svoje nápady, neumí být ve své hlavě sami. Nevystačí si se svými myšlenkami. Občas si říkám, že je to pravda. když je ticho, tím víc přemýšlíme nad tím, co jsme v životě udělali/podělali, jaké trapasy se nám staly apod. Což je opravdu nepříjemné, ale jakmile to proberete ve své hlavě, vaše mysl to prostě přijme. :-)

Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti

25. srpna 2017 v 12:16 | K.
Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti.
Co se týče téhle knihy, dostala jsem jík Vánocům a nemohla jsem se dočkat, až si jí přečtu. Vzhledem k tomu, že jsem se na ní chystala půl roku, moje nadšení přerostlo skutečnost. Myslím, že je to opravdu jen tou natěšeností, protože jak obvykle bývá, když se moc těšíte, jste zklamaní. Já ne že bych byla úplně zklamaná, ale tato kniha mě extra neoslovila.
Hlavní postavou je zde Jacob, kterému zemře dědeček, který rád vyprávěl "povídačky" o příšerách a o ostrvoé, na kterém se ukrýval před válkou. Po jeho smrti Jecob zjistí, že to povídačky nebyly, ale že je to pravda, neboť se vydá na onen tajuplný ostrov. Potká se zde s podivnými dětmi, které mají různé schopnosti, ať už vznášet se, vrhat ohnivé koule, dávat život neživým věcem, i mrtvým lidem, nebo například měnit se v ptáka. Mně osobně přijde kniha zdlouhavá. Nejdřív se tam ani moc neděje, a ž ke konci jsou děti nuceni ostrov opustit. Nejdůležitější asi je Jacobovo rozhodnutí, zda s dětmi zůstane a tedy opustí svůj dosavadní život- rodiče, kamaráda(má jen jednoho), školu- a stane se tak nadobro jedním z nich a tím pádem nebude stárnout. Myslím, že by si to ani nevybral, kdyby nebylo dívky Emmy. Ovšem zvláštní je, že Emma chodila i s jeho dědečkem. Ještě zajímavostí je, že děti nestárnou. Žijí ve smyčce, kde se opakuje stále dokola jeden den. Takže Emmě už je přes 80 let. Zajímá mě, jak to celé dopadne, neboť kniha končí tím, že děti opustí smyčku a vydávají se na dalekou cestu. Určitě si další díl přečtu, ale tentokrát nebudu tak natěšená.

Všem klukům, které jsem milovala

24. srpna 2017 v 20:58
Po dlouhé době jsem si sedla ke knížce a opravdu se mi líbila.
Jedná se o knihu autorky Jenny Hanové, Všem klukům, které jsem milovala. Jedná se o pohodové čtení na deštivé odpoledne. Já osobně jsem to zhltla za odpoledne dvě. Hlavní postavou je Lara Jean, která všem svým láskám psala milostné dopisy. Takových kluků bylo 5 a ani jednomu neřekla o svých citech, prostě se z nich vypsala. jednoho dne se ale dopisy dostanou do rukou jejích lásek. Což je docela trapas, ale kdyby se neodeslaly, nedojde ke změně v jejím životě. Začne chodit s nejhezčím klukem na škole a dokonce se o ní začne zajímat ex přítel její sestry. Trochu mě zarazilo, že hlavní hrdinka je opakem dnešní mládeže. Žádný alkohol, cigarety a už vůbec ne sex. Ale je milé uniknout do světa romantické duše, která je v reálu jednorožcem. Co se týče děje, je trochu na jedno brdo s podobnými knihama youngadult. Holka, o kterou nikdo nemá zájem, nikdo jí nevnímá, nikomu se nelíbí, najednou bod zlomu a začne se o ní zajímat nejhezčí kluk na škole a k tomu ex její ségry, do kterého byla zamilovaná asi nejdýl ze všech jejích tajných lásek. Každopádně mým favoritem je sám Peter Kavinský, tedy ten idol všech. Působí nafoukaně, povrchně a záletně, s holkama to umí a je populární. Což je další kliše, když si nejpopulárnější kluk ze školy začne s "nikým".
I když jsem takových knih četla několik, tuhle jsem přečetla jedním dechem. Proč? Můžete zjistit sami.

Kdybych tak mohla změnit svůj život..

27. července 2017 v 13:48 | K.
Kdybych tak mohla změnit svůj život.. Každý máme ve svých životech světlé a tmavé chvilky. Perfektní život? Neexistuje. Ale kdo by o něj stál? Světlé chvilky nám ukazují, že život je to nejcennější, co máme. Ve světlých chvílích jsme rádi, že dýcháme, že si užíváme, že žijeme. V těch tmavých zase přemýšlíme nad tím, co vše jsme udělali špatně, co vše jsme mohli udělat jinak, jaký by byl život bez nás. Ano, světlé chvíle pro nás představují důvod, proč chceme žít, proč žijeme. Vše není tak špatné, jak se zdálo jestě před pár měsíci, týdny, dny.. Ovšem tmavé chvilky nás formují. Dělají člověka člověkem, ukazují nám, že jsme stále jen lidi, a že neexistuje nic jako recept na štěstí. Dokonce bych řekla, že tmavé chvíle jsou pro nás důležitější než ty světlé. Představte si, že byste měli perfektní život, co by se stalo? Světlé chvilky, pro které žijeme, by se staly všedními, ohranými, a jak to tak bývá, přestali bychom si jich vážit. Protože to je přesně to, co lidi dělají. Jakmile se z věci vzácné stane věc všední, přestane je bavit, zajímat. Lidi by jiným lidem záviděli neštěstí, neboť štěstí by měl každý, neštěstí málokdo. Svět by se obrátil a vzácným by se stalo ono neštěstí, nemoc, bolest.
Kdybych tak mohla změnit svůj život? Neměnila bych. Neboť právě ony věci, co jsem udělala špatně, ze mě dělají osobnost, jakou právě jsem a jakou chci být.

Hloupí lidé

21. dubna 2017 v 19:45
Jsme lidé hloupí?
Nevím, zda jsme byli někdy chytří, ale řekla bych, že rozhodně chytřejší. Dle mého názoru hloupneme. Lidem zakrňuje mozek tím, že máme různé vymoženosti, kvůli nim jsme lenivější až dokonce hloupější. Stačí se pouze zamyslet. Nejvíc nám ulevuje počítač, nejlépe s internetem. Lidé se ve škole učí číst, psát a počítat. K čemu vlastně? Proč se vůbec obtěžovat něco číst? Většina knih je namluvena, na co si něco číst, když máme možnost předčítání? Když se podíváme na psaní, kdo dnes píše rukou, když existuje word. Je to přehlednější, rychlejší a čitelnější. Na co umět počítat, když máme kalkulačky? Dokonce už i kalkulačky s grafama. Čtení, psaní a počítání patří k základním dovednostem, ale potřebujeme to jen ve škole, v praktickém životě si můžeme ulehčit. Technologie nám usnadňují život ovšem nevím, zda to není na úkor naší inteligence a lidskosti.
Když se zaměříme na vzdělání. Dříve byl ten, kdo má maturitu považován za vzdělaného, hodného uznání. Dnes? Dnes má maturitu řekněme každý blboun. Dříve být na gymnáziu znamenalo prestiž. Dnes jdou na gymnázium lidé, kteří mají na základníxh školách čtyřky. Dříve dostat se na vysokou znamenalo být opravdu "HLAVA". Dnes se na vysokou dostane téměř každý. Téměř každý má možnost vystudovat vysokou školu a mít diplom. I když na to nemá mozek. Já když se podívám na své spolužáky ze střední, každý až na jednoho šel na vejšku, a to dokonce i ti, kteří neudělali maturitu napoprvé. Myslím, že je škoda, že se inteligence národa nemůže posoudit dle vzdělání.
Na druhou stranu, technologie nám usnadňují plnit úkoly, které nám jsou zadávány. Ale zase se musím ptát. Byly by nám tyto úkoly zadávány, kdyby neexistovaly vymoženosti dnešní doby?
Abych jen na dnešní lid nepohlížela v negativním smyslu, mám ještě jednu myšlenku. Díky technologiím se dovídáme spoustu nových věcí, které dřívější lidé určitě nevěděli. Tedy buď je nevěděli, nebo byly určeny pro oči a uši jen určitého okruhu lidí. Rozhodně není na škodu, ulehčit si domácí práce pračkou, myčkou, elektrickým vysavačem, který vysává bez vaší asistence. ALe lidé by meměli zapomíbat používat hlavu.

Teď mám slovo já

16. dubna 2017 v 18:29 | K.
Teď mám slovo já. K tomuto tématu mě napadá moje panika z mluvení na veřejnosti. Teď mám slovo já. Už jen při pomyšlení na to, že mám mít projev na veřejnosti mi vyrazí pot a začne bušit srdce jako o závod. Z prezentace ve škole mám depresi již týden dopředu a při čtení nahlas mi vyraší osipky. I když teda číst dílo někoho jiného mi problém nedělá, za to, když přijde řada na moje dílo, mám panický záchvat.
Ve škole jsme měli jeden předmět, kde nám profesorka zadala každou hodinu nějaké téma a my měli za úkol napsat pár vět, co nás s daným tématem napadly. Což zas tak hrozné nebylo, ovšem pak jsme to měli přednést. Ještě ke všemu jsme si ten popsaný papír nemohli vzít s sebou, takže já už si ani na papír nic nepsala, protože jsem byla vždycky tak nervózní, že mi text vypadl a musela jsem si historku vymýšlet znovu. Profesorka nás upozrňovala na chyby, které během proslovu děláme, ale když jsem se jí zeptala, jak se zbavit nervozity, řekla, že to chce cvik. Tyhle hodiny jsme měli celý semestr a nervozita o nic menší teda nebyla, tak opravdu nevím, jaký cvik myslela.
Já bych řekla, že důležitá je hlavně sebedůvěra. Já dělám tu chybu, že se stresuju hodně tím, jak tam vypadám, přemýšlím nad každým svým pupínkem a nedokonalostí na obličeji, nad svým oblečením, jestli náhodou někde nemám flek od kafe a nad svou výslovností. Mám strach dělat vtipy, protože se bojím, že se nikdo nezasměje, bojím se přeřeků, protože těm se směje každý. Rudnu pod pohledem všech těch očích, kteří na mě visí.
Myslím, že problém mluvit na veřejnosti má hodně lidí. Ale jak se naučit si věřit?

Další články


Kam dál